O nás » Zaměstnanci FCH » Proč pracuji v charitě?


Proč pracujete ve farní charitě?


Tuto otázku jsme položili několika zaměstnancům, zde jsou jejich slova:

 

Po ukončení studia na vysoké škole jsem při mých brigádách pracovala ve Farní charitě Roudnice jako dobrovolník v azylovém domě pro matky s dětmi.  

Za nějaký čas jsem dostala nabídku dělat vedoucí a sociální pracovnici v nízkoprahovém zařízení pro děti a mládež Bota.  I přestože jsem měla strach, byla jsem za tuto nabídku opravdu vděčná, protože práce s dětmi mě naplňuje. Dokázala jsem si velmi dobře představit, že mě práce bude bavit a naplno mě pohltí, což se i stalo.

Dnes je tomu bezmála dva roky, co zde pracuji a mohu říct, že práce se stala i mým koníčkem.  Jsem vděčná za všechny možnosti, které zde dostávám, a které mě posunují dále nejen v práci, ale hlavně v osobním životě.

J.Marčaníková - vedoucí NZDM Bota


 

Na konci léta 2015 mě kontaktoval, jeden můj známí, který se dostal do těžké životní situace, zůstal bez práce a bez rodiny. Přespával v zahradní chatce a proto, že už byli noci chladné, nevěděl kde, stráví zimu, a co s ním bude dál.

Začala jsem hledat pomoc na internetu a narazila jsem na inzerát, který končil ten den o půlnoci a já sama jsem byla vedená na úřadě práce jako uchazeč o zaměstnání. Nabízená pozice se týkala terénní pracovnice ve farní charitě v Roudnici nad Labem. V rychlosti jsem odeslala svůj životopis, abych stihla limit do trvání zveřejnění. Během několika málo dní jsem obdržela pozvání na ochutnávkovou, velmi příjemnou a pro mne přínosnou stáž do NZDM.V té době také v azylovém domě dlouhodobě onemocněla sociální asistentka a tak mi bylo toto místo nabídnuto.

Bez nějakého dlouhého rozmyšlení jsem práci na azylu přijala, protože mě baví práce s lidmi a zajímala jsem se o osudy lidí, kteří takové zařízení z důvodu svých komplikovaných životních situací jsou nuceni vyhledat. Práce je to velmi rozmanitá, psychicky náročná, ale mě se velmi líbí a naplňuje mě. Většinou se do práce těším, obyvatelky azylového domu mě myslím přijala pozitivně.

Kolektiv pracovníků azylového domu je velmi přátelský, zapálený pro svoji práci a myslím, že mě přijali také velmi dobře.A jak již jsem psala v úvodu, že jsem chtěla pomoci v nouzi známému (což se i podařilo), tak jsem paradoxně pomohla i sama sobě k velmi zajímavé a záslužné práci.

D.Brožíková, pracovnice v sociálních službách v AD


Do Farní charity v Roudnici nad Labem jsem nastoupila na pozici sociální pracovnice v sociálně aktivizační službách  pro rodiny s dětmi. Jsem tady pouze krátce, ale mé dojmy z této organizace jsou silné rovnající se pracovníku, který zde pracuje již dlouho.

Zaměstnanci charity jsou lidé, kterým nejsou slova umění, etika, dobro, krása vědomí proměněné v činy, vzdálené.Nezapomenu na poradu, kdy nás navštívil otec Stanislaw Góra, který nám prezentoval své začátky profesní dráhy  a ze svého okolí slýchával „ Z tebe nikdy nic nebude“ i já jsem občas o sobě slýchávala tyto slova. Od nejhoršího žáka na ZŠ až po VŠ vzdělání v oboru  Speciální pedagogika – vychovatelství, ukončení bakalářským titulem. I přes všechno své vzdělání „Vím, že nic nevím“ a proto mým cílem se dále vzdělávat.

Práce v Charitě je mou vysněnou prací, má mysl a srdce je otevřené a ozářené touto společností, kde slova srdce na dlani nejsou jen kombinací slov, ale stávají se každodenní skutečností.

J.H.Haznerová, sociální pracovnice SAS


Když mi umřel půl roku po svatbě manžel a já zůstala sama se svým malým synem sama a ještě k tomu jsem přišla o práci pečovatelky, bylo to hodně zlé a bolestivé období. Po neúspěšném hledání, absolvování různých pohovorů, jsem opět šla jednoho dne na pracovní úřad, na předem smluvenou schůzku. Tam se na mě konečně usmálo štěstí. Nabídli mi práci v roudnické charitě, na pozici recepční  a pomocný asistent v azylovém domě.  Vzhledem k tomu, že mám v péči malého syna a musím jej každé ráno vypravovat do školy, jsem velice uvítala možnost výhodné pracovní doby.

Práce v charitě se mi líbí , baví mě a v mnohém mě obohatila. Poznala jsem nové lidi, našla si tu nové přátele a nějak více si od té doby vážím toho, co mám  a co jsem v životě  sama dokázala. Baví a naplňuje mě jakkoliv pomáhat a být trošku užitečná pro lidi, kteří pomoc potřebují . Práce v azylovém domě s maminkami a jejich ratolestmi je velice zajímavá  a uspokojivá. Tuto práci jsem si přímo zamilovala.

Když najednou otěhotněla kolegyně z jiné služby, přijala jsem nabídku vypomoct v terénní pečovatelské službě. Tato práce, ač se to nezdá je fyzicky a někdy i psychicky velmi náročná.  A podle pravdivého přísloví...CO TĚ NEZABIJE, TO TĚ POSÍLÍ...,sbírám nové poznatky a zkušenosti při péči o seniory v jejich různorodém domácím prostředí. Jsem za toto poznání a novou zkušenost moc ráda. Senioři jsou velice vděční lidé a umí práci pečovatelek náležitě ocenit. Jejich prožité životy a zkušenosti, které si sebou nesou, bývají  vskutku obdivuhodné. Do budoucna  bych se přesto ráda vrátila k práci na azylu. Protože mi ubývají s přibývajícím věkem síly a ráda bych ještě stačila v aktivitách i časově věnovat  i se svému synovi. Svého malého syna učím pomoci bližnímu svému a přeji si, aby z něj vyrostl slušný a pořádný člověk. Vždy mu říkám, že se má pomáhat druhým, protože nikdy neví, kdy on sám bude pomoc v životě potřebovat.

R.Hovorková, pečovatelka a recepční v azylovém domě

 




 
© 2008 Arakis & Belleville, s.r.o. pro Farní charitu v Roudnici nad Labem