Co děláme » Azylový dům pro ženy a matky s dětmi » Příběhy uživatelek azylového domu



Do složité životní situace se může dostat každý z nás. Dokumentují to i příběhy obyvatelek azylového domu pro ženy a matky s dětmi (dále AŽ) , které se o svůj životní příběh rozhodly podělit s ostatními ....
       


Následující text není redakčně upraven ...
   


Je mi  51 let. Mám dvě děti, dceru 16 let a syna 13 let. Můj život byl hezký. Vdala jsem se a z prvního vztahu mám dvě dospělé děti. Po devíti letech nám to začalo skřípat a my jsme se rozvedli.  Zůstala jsem sama a po čase si našla přítele, s kterým jsem začala žít. Ze začátku byl náš vztah krásný, otěhotněla jsem a narodila se mi dcera a o tři roky později syn. Potom to vše nastalo. Přítel začal dělat problémy, nechodil do práce a nebylo to s ním lehké. Díky němu jsem se dostala do finančních potíží a sama jsem situaci nezvládla ani náhodou. Jelikož jsou u mě děti vždy na prvním místě, tak jsem pro ně dělala vše, co se dělat dalo. Přítel nastoupil do výkonu trestu a já jsem definitivně zůstala sama. Ale to už jsem byla i předtím, než ho zavřeli. Musela jsem zatnout zuby a bojovat. Hlavně kvůli dětem, bez kterých neumím žít. Situaci jsem ovšem nezvládla a přišla jsem o byt.  Abych nepřišla o děti, začala jsem hledat nové bydlení.  Trvalo mi to tři týdny a po tuto dobu byly děti umístěny do  Klokánku. Našla jsem si bydlení v AD, a v tu chvíli jsem byla  nejspokojenější máma na světě, protože jsem  měla bydlení a mohla mít opět děti u sebe a být všichni spolu.  Azylové domy považuju za ohromnou věc, protože nejen já, ale i mnoho jiných matek díky AD nepřijde o své děti. V současné době žiji v AD v Roudnici nad Labem. I zde se samozřejmě snažím hledat bydlení, ale není to snadné a hlavně spravedlivé. Na kauci už jsem měla našetřeno, ale vzhledem k tomu, že jsem Romka, nikdo mi byt nepronajme. Takto po azylech žiju už šest let a chtěla bych být také ve svém bytě a žít spokojený a klidný život. Samozřejmě i děti by chtěly své bydlení. Oni situaci zvládají hůře, protože se jim jejich vrstevníci posmívají, že bydlí v AD. Chtěla bych poděkovat vedení AD v Roudnici, sociální pracovnici a celému kolektivu SA, jak moc nám pomáhají v naší nelehké situaci. Já jako matka si přeji a věřím, že se mi povede bydlení pro sebe a děti sehnat, abych mohla být na sebe pyšná. Nebude to lehké, ale věřím, že se to jednou povede.         

Monika B.

 

Je mi 38 let. V osmnácti letech jsem otěhotněla a otec dítěte šel svou cestou, a já zůstala se svým prvním synem sama. Musela jsem se odstěhovat ke kamarádce, protože mě otec vyhodil a nechtěl mě doma. Tak jsem se starala sama. Poté jsem se seznámila s mým bývalým manželem. Po měsíční známosti jsme se vzali. Zpočátku nám to klapalo, přišlo druhé miminko a otec tohoto miminka se otočil o 180 stupňů. Začal chodit do hospod, hrál automaty a někdy nechodil ani domů.  Zůstala jsem opět na vše sama. Mé druhé dítě mi odvezli do nemocnice do Motola na operaci. Měl asterii jícnu a já prožívala nejhorší chvíle a bála se, že o miminko přijdu. Otec nejevil zájem, urážel mě, fyzicky napadal a došlo to tak daleko, že mě i znásilnil. Nějaký čas jsem to trpěla, ale potom jsem podala žádost o rozvod a vše ukončila. Se svými syny jsem neměla kam jít, tak jsem se odstěhovala na AD. Do této doby jsem ani netušila, že takové zařízení existuje. Jsem šťastná, že jsem mohla se syny být pod ochranou a hlavně v klidu. Pár dní to bolelo, že můj bývalý manžel nejevil o mě ani o kluky zájem, ale vše přešlo a já si našla nynějšího přítele, který mi dával sílu a oporu. A hlavně měl rád kluky z prvního manželství a oni měli rádi jeho.  Po pár měsících přišla pro mě hrozná rána – umřela mi moje milovaná maminka. Tuto situaci jsem zvládala pouze s dětmi.  Stále jsem brečela a kluci z toho byli smutní. Toto mě nakoplo a já začala fungovat opět jako máma. Byl jeden problém. Můj otec nesouhlasil, abych byla s mým nynějším přítelem. Byl to dost velký boj a já mezi oběma lítala jako hadr na holi. Vznikla ohromná nenávist mezi mým otcem a přítelem. Nakonec nechal můj otec přítele zavřít a já na děti byla zase sama. Musela jsem bydlet u mého otce a jeho nové ženy. Hádky byly na denním pořádku. Jejich děti mohly vše, mé děti nesměly nic. Hádky samozřejmě škodily dětem. Nejhorší chvíle pro mě nastala, když mě otec a jeho manželka vyhodili na ulici a já musela volat do Klokánku a děti tam odvézt a nechat je tam. Děti plakaly, prosily, abych je vzala s sebou a nenechávala je tam. Já jsem brečela a měla jsem nepopsatelný pocit. Ale abych o děti nepřišla, musela jsem je tam umístit. Měla jsem a stále mám před očima uplakané děti, které měly strach, že budeme odděleni. Volala jsem tam každý den, protože návštěva by ublížila nejen mě, ale hlavně dětem. Našla jsem si bydlení na novém azylu a po měsíci jsem si děti přivezla zpět. Tato chvíle pro mě byla nejšťastnější v mém životě. S dětmi jsem byla pohromadě a ony se mnou.  Sháním stále byt, abychom mohli být všichni pohromadě i s přítelem, až se vrátí z VT, ale to je asi běh na dlouhou etapu.              

Lucie S.


Přišla jsem o byt z důvodu, že mi přišli opožděné Pž dávky. Majitel toho bytu nechtěl dál čekat a tak mi ukončil smlouvu o pobytu. Tak jsme courali po rodinách. Pak jsme se usadili u mé dcery. Pár měsíců jsme to tam přežívali. Nedělalo to dobrotu. Domluvila jsem se s mým vnukem, jestli souhlasí jet do Roudnice n. L. na azylový dům. Tak jsme rádi, že jste nás přijali. Moc za to děkuji. Hodně mě mrzí, že je to dost dlouho, ale chci si to dát vše do pořádku. Budu hodně bojovat o to, aby můj vnuk měl  kde bydlet.  Nechci s ním courat po azylových domech.

Věra Č.


 

 
       

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 
 
© 2008 Arakis & Belleville, s.r.o. pro Farní charitu v Roudnici nad Labem